Madagaskar?

(GM Sorbák, vypráví Vlado Hromada, 25.6.2004 sepsal Spajdr)

Vzhůru dolů

Přátelé mi zavolali do Káhiry, že máme práci. Na Madagaskaru.
Na Madagaskaru? To se všichni zbláznili?
Tak jsem tedy nasedl v Káhiře. Znáte to: klimatizovaná krabice v dopravním letadle, původně určená na dopravu parazvířat. Což jsme zřejmě právě my.
Nemám to rád, jenomže brát deck do letadla je příliš riskantní. Nemluvě o drátech těch ostatních.
"Vžžžuuuum. Buch, chrchly, chrchly, iiiiik."
Chvilka ticha... hodina ticha, uz by tu někdo měl být, ne?
"Zzzzzž."
Skvělé, takže sedíme v krabici bez světel a klimatizace.
Honem ven, něco je naprosto špatně a já tady sedět navěky nebudu.
"Buch, buch, buch."
No jistě, "samurajové". Jsem vzdy říkal, že jsou to plechové popelnice, ale dělat takový hluk snad asi opravdu nemuseli.
"Daka, daka, daka,a chrocht! Chrocht!"
...takže již o nás vědí, no co se dá dělat ...se schovám tadyhle ze bedýnku (Náklad jenaprosto zřejmý, už z toho jak jsem se osypal alergickou reakcí a z nosu se mi zpustila krev. Co si to ti hlupci vybrali za letadlo, vždyť toto je plné zlateých cihel... bleeeeee. Nesnáším zlato, zelenají z něj prsty. Bleee.).
Plechovky se s někým popraly, no alespoň se zase nachvíli uklidní.
Kde máme asi výbavu, hmm? Ale ale, krabice s minimálně 128 Mbitovým heslem, a pancéřovaná.
"Vážené plechovky, jsem beze zbraní, vest a jineho harampadí na minimalne 48h."
Frr pryč.
Další bytka, plechovky už dostávají docela zabrat a i jeden mistr kouzelnickej se vyvrátil. Zdá se, že situace je opravdu posraným nahoru.
Jeden z mrtvých (už jsem se zmínil, že jsou to orkové, černí jak moje sametový sáčko? A zevnětř jsou stejně tak červení.) mi milostivě půjčil svou neprůstřelnou vestu (chráněn až po kolena, hned se cítím lépe), nejaké peníze a nůž pro přežití. Ostatní si berou zbraně...
Konečně venku z hangáru. Humvee nám tady nechali, hmm pěkné od nich, horší je, to vedro. Je tu alespoň 60 stupňů na slunci.

Auto máme, jedem pryč. Tentokrát jsem si zastřílel i já, pronásledující auto nemělo nejmenší šanci.
Další peníze, další zbraně, další nože na přežití. Dohromady asi 100 nábojů nedělá plechovkám přílišnou radost.
Mě zase začíná pomalu docházet to, že jsem v letadle spotřeboval poslední zbytek heroinu a další je zavřený v krabici, co ji otevřeme nejdříve pozítří... Teploměrhumvee opravu ukazuje něco kolem devětapadesáti stupňů, ale určitě je rozbitý, poněvadž mě je docela zima. Znám ten pocit, ještě když jsem nebyl za vodou, byl to můj motor, ale...
Prohlížím si bankovky, repububika du Zair. No to je pěkné.
Hned od začátku jsem si říkal, že tohle jistě není žádný Madagaskar. Ne že bych čekal lemury na letišti, ale to letiště bylo sukromé, možná vojenské a džungle taky působila jinak než v dokumentárních holoprogramech.

Zair!

"Vrrrrrrrrrrm".
A... neoznačené vrtulníky. Už mne ani nemrzí, že nemáme riggera, asi bychom s tímletaldlem stejně daleko neodletétli.

"Tralala Tralala, v nádrži zbývá benzín na přibližně padesát kilometrů," řeklo humvee strojově.
Kouzelník se rozhodl, že vezme věci do vlastních rukou, takže omdlel.
Když se zase probral, bylo nám řečeno, že máme na náš teréní automobil namalovat jakési znamení, čehož jsem se s radostí ujal, protože mi již začínalo být špatně, a trocha pohybu mi mohla dát zapomenout.
Ani náhodou.
Zdá se, že kouzelník ovládá, řeč místních, říkal něco o mimosmyslové komunikaci, takže jsou asi všichni místní nějak zvláštně nadaní, či co. Každopádně hlídka nebezpečně vypadajících, ozbrojených černochů nás v pořádku nechala projet po prašné silnici až do malé, palisádou ohrazené vesničky.

Kouzelnický mistr zase vyjednává.
"Můžete koupit co uvidíte, stačí si jen ukázat. Můžete přespat, ale benzín nemáme, snad jen...", tak tak nějak prý se dohodnul s náčelníkem.
To "snad jen..." mne docela trápilo. Ale benzín prostě potřebujeme.
Nechal jsem auto jet na výpary v nádrži, připojil jsem deck do zapalovače. Až dojde benzín, měl by ještě zvládnout dokončit otevírání bedny na vnitřní bateriový zdroj, ale krabice stejně neobsahuje nic co by mohlo pomoct v dzungli. UZI v džungli? Směšné.
Langusta rozebral nože na přežití, pročež zjistil, že máme k dispozici kompasy, sirky, šití na rány i hadry, kodndom (opravu nůž na přežití), dezinfekci, dermy proti bolesti (hnedka jsem si jeden aplikoval) a drát, který by snad v maximální nouzi mohl posloužit jako pila.
Nakoupili jsem pár nezbytností: mačety, vodu, sušené maso. V plané naději, že mne zahřeje, jsem si vlezl do stanu s jednou mladou černošskou dívkou. Výsledek je nasnadě.

Ráno zbývalo ještě vyřešit problém s neustále dotírajícími mouchami a moskyty.
Domorodci se smáli mému sametovému saku a košili s krajkovými rukávy již včera, ale když jsem se uvelebil v hromdě prasečích výkalů, seběhla se snad celá vesnice.

Tak a teď úkol, výměnou za benzín:
Jsou dva kmeny, náš je ten "hodný", jejich je ten "špatný". Lidé ze špatného kmene ukradli našim hodným posvátný artefakt, kamenného ještěra. Když přineseme ještěra, ze svatyně zlých lidí, dostanem benzínu podle potřeby. Na prvních pět kilometrů cesty, dostaneme průvodce, dalších deset, ale musiíme zvládnout vlastními silami, protože duchové zlých lidí, by hodného domorodce rozsápali."

Takže vzhůru do pralesa. Prvních pět kilometrů trvalo několik dlouhých hodin, protože pět kilometrů džunglí je úplně jiných pět kilometrů než ve městě. A věřte mi, že město NENÍ džungle i když se to říká.
Pět kilometrů s herákovou kocovinou, pět nejhnusnějších kilometrů. Ale jak se zdá, i přes můj problém, zůstal jsem asi nejpozornějším členem skupiny. Kouzelníkům to nezazlívám, muselo to pro ně být velice intenzivní, vždyť v něčem tak živém jako je prales snad nebyl ani jeden z nich.
Večer nám stopař ukázal, jak se zařídit proti pavoukům a hadům, kde se utábořit. S pomocí kouzelníka jsem s ním torochu prodiskutoval způsob navigace a směr. On šel bez kompasu, já to snad zvládnu alespoň s ním.

Druhý den ráno stopař odchází a je to jen na mě. Jak se zdá, byl jsem učenlivým žákem, ale ani tak jsem se nedokázal vyhnout malému hádku, číhajícímu pod listím na stezce.
Zaútočil bleskově a moje kocovina reagovla o cené setinky později.
Než jsem hada dekapitoval mačetou, utržil jsem několik bolestivých kousnutí na lýtku.
Langusta mi poskytl první pomoc, ale i přes to, jsme museli brzi zastavit a založit provizorní tábor, protože k drogové kocovině se přidalo zvracení a ztráta rovnováhy.

"Indočína, Indočína, Indočína... Zasraná, zkurvená Indočína!!!," prostě jsem si nemohlpoct. Bylo toho na mě moc. Moc, jakože MOC.
Celou noc jsem nespal. Oteklá noha bolela, nebylo co zvracet, voda byla teplá a smrděla po kanistru. Zasraná Indočína.

Druhý den jsem byl o poznání horším stopařem a navigátorem, dvakrát jsem zabloudili, naštěstí nikdo nepropadl panice.
Pozdě odpoledne jsem už byli na dohled, svatyni.
Kouzelník nahlásil, že jde pingnout situaci, což mě nadmíru pobavilo. Pak se sesul nazem.
Když se vrátil, hlásil přítomnost duchů. V jeskyni, která je chrám, prý zevluje několik fyzických adeptů.
Pokusil jsem se vymyslet nějaký plán, který by alespoň trochu vybočoval ze stereotypu plechovek; "Tam naběhneme a všechny je postřílíme, jak v baru na divokým západě...",nicméně byl jsem už tak unavený, že jsem se raději uložil do podrostu a usnul jsem.

Zdá se, že odvážný a originální plán vyšel, protože, když jsem se vzbudil, ležel jsem na nosítkách a dva "naši" domorodci mne odnášeli do své vesnice. Vypadali šťastně.
Po několikati hodinách "léčení" smrdutým roztokem alkoholu a bůhví čeho, jsem byl schopen alespoň trochu přemýšlet.
Plechovky zdá se také, protože zjistily, že po černých orcích pátrá vláda, pročež bylo rozhodnuto, že záběry z Langustova hedsetu, prodáme v nejbližším městě vládě vládě Zairu a nějakým velkým novinám.

Od náčelníka jsem koupil jeho zamilovanou opakovačku remingtonku (krásná zbraň snad z počátku dvacátého století, pořádně otlučená a ohlazená, ale ve vynikajícícm stavu), za desetinásobek ceny nové zbraně. Krásný suvenýr a užitečná věc. Moje nova přítekyně. Jak jen jí budu říkat?

Zairská vláda zdá se, je nám velice vděčná, poněvadž domů se neletělo v žádné krabici, ale ve vládním speciálu. Je sice pravda že s armádní "ochrankou", ale stejně to byl neuvěřitelný konfort.

Londýn

Mé první kroky vedly za zpřáteleným dealerem, teda ne že bychom byli přátelé, ale má slušné zboží, za neslušné ceny. Tedy přesně to, co jsem po pěti dnech v jiném světě potřeboval.
Byl jsem nadně jak už dlouho ne.
Měl něco speciálního, tak jsem si toho vzal metrák...
Pamatuju si ještě velmi matně Johnyho kouzelníka, jak se nademnou sklání, pak vnitřek sanitky... nevím jestli v ní opravdu hrála písnička Just a Perfect Day, nebo jestli užto byly jen halucinace...

27/06/04 20:11:11