Kronika života takřečeného Jiřího Karáska Pražského

prolog

*23.3.1977
Jiří byl vždy velice společenský a schopný. Jako dítě měl všechno co si mohl přát, ale nebyl rozmazlovaný. Vždy se bál samoty,snad proto, že jeho představivost byla hodně rozvinutější než by bylo běžné ujeho vrstevníků.
Jeho hlavni zálibou byla vždy četba. Už na základní škole, četl ponejvíce horory a cyberpunkové romány, později při studiu architektury, na Karlově Universitě se seznámil s knihovníkem, který jej navedl na okultní a obskurní literaturu.
Spolu s ním, také začal hrát klasické fantasy RPG hry, kde zastával úlohu temného elfa, kouzelníka.
Chvíli se pokoušel programovat, ale záhy zjistil, že jeho cesta je prostě jinde.
Děvčaty není příliš vyhledáván, snad kvůli své složité povaze, která jej jej nutí věnovat věcem snad až přílišné zaujetí. Nebo kvůli vzhledu? Dobře stavěné tělo, to ano, ale neudržované, mírně obtloustlé, mastné vlasy, velká spotřeba cigaret...
Architekturu dostudoval v roce 1995 s výborným prospěchem, pročež okamžitě nastoupil na sociologická studia.
Kvůli výzkumné práci, týkající se populacní patologie v husté mětské zástavbě, mu rodiče pořídili byt v Praze.
(A propos, rodiče. Měl by se zanimi už konečně zastavit nebo zavolat, alespon na vanoce...)
Těsně před "přijetím" mu začalo docházet, že v Praze se děje něco, co ještě nikdo z předešlých sociologů nepopsal. Něco co narušuje všechny zaběhaná sociální schemata...................

sen první

Sen!?
..... byla krásná. Černobílá, rozcuchaná tanečnice v klubu Twilight..... jak se jmenovala? Jak jsme se dostali do jejího bytu? Ech, koho to zajímá.
Milování? Sex? Láska? Opojení? Extáze?.....
......................................................................................... bolest..bolest....bolEST.BOLESTBOLESTBOLEST .....křeč.křeč.křeč......................bolest.křeč ..................... Je večer? Noc? Ráno? V krku mám vyschnuto, musel .... musel jsem se hrozně opít. Žízeň...ona? Sedí na podlaze s hlavou svěšenou....kdo jsem? Město, místo, rok, jméno? Rok?

Její suchý smích ..............................bezvědomí ........... probouzí mě hlad .... ona .... asi máM hAlUcinaAce .... moje zuby jsou pevné a dlouhé, dost nato, aby v horečném zápalu roztrlhly bílou šíji mladého chlapce s kruhy pod očima .... halcinace? Krev je slaná, toršku nahořklá chutí drogy...........

Třesk odedveří. Dva lidé, on a ona. On skočí po mé černobílé paní. Uhodil ji. Strašně rychle a bezohledně. Křičí na ni, ať mě zabije .... "Hned!"

Okno je záchrana... střepy na kůži jen hladí. Jeho ruka? Ruka? Drápy? Halucinace?! Ta už nehladí.... drží jako ocelový svěrák, těžká jako kovadlina.

Křičím na něj. Křičím stršně moc nahlas. Ne ldisky, ne zvířecky. Nahlas. Můj křik se podobá lavině kamení padající ze skal, je v něm strach a zloba, histerie, hrozba....... běžím, dlouho a rychle, svět je se rozmazává na modro-šedé šmouhy.... konečně, lidé. Hlad.

Kam dál? Co je tohle za město? Město? Kam dál? Zahrady, zahradní domek, okno...další střepy. Další pohlazení.

Schoulit se do kouta a omdlít.

Sen? Zacyklený? Zvuk smíchu podobný střepům padajícím do napuštěné vany.......

první intermezzo

Probudil jsem se v cizím zahradním domku, horkem ne kůži. Slunce. Pálí jako kyselina.
Na okno jsem hodil kabát a upadnul do bezvědomí.
Zdálo se mi o Ní. Neměla tvář, žádné rty, žádné oči, jen hříva černých vlasů, smyslné tělo. Skláním, líbá mě... probuzení...

sen druhý

Je večer, hlasy v hlavě, jako když slyšíš v telefonu hovory ostatních. Kde je Ona? Kde jsem já?
Venku je tama, musím domů, nakrmit psa. Psa? Kde je domů?
V kapse zazvoní telefon. "KNIHOVNIK.UK"
"Jo?"
"Ahoj Jirko, přijdeš dneska večer na tu studentskou párty?"
"Aha...?"
"Ty už jsi koukám pil, co?" "No vlastně, mám problém, potřeboval bych se dostat domů, ale... víš co, sejdem se někde. Navrhni místo. Nevím kde jsem..."
"Hmm, dobře, sedni na nějakej dopravní prostředek a dostaň se na Hlavní nádraží, to najdeš i poslepu. Potkáme se u okýnka č.5. Máš to?"
"Jasně, hlavní nádraží, u pětky...poznáš mě, že."
"Jo, ...ty musíš bejt asi dost mimo. Tak za hodinu?"
"Jo."

Hodina cesty tím šíleným městem, jako feťák na dojezdu, žádná enerie, studené jehličky za krkem, jen pot nikde. Chtěl jsem si koupit jídlo, ale muslel jsem jej vyhodit. Hnusná kocovina.
Hlavní nádraží.
Spousta lidí...posedávají u svých igelitových tašek, odpadků. Posmrkávají. Uhýbají očima policajtům.
Vím jak se věci jmenují, když je mám před očima, záblesky paměti mi vracejí části jejich účelů. Některé věci nedokážu pojmenovat, některé jménem znám, ale nevím k čemu jsou. Jak může člověk zapomenout tolik věcí?
Na nádraží píšou Praha.
Koupím si plán města a u okýnka č.5 jej rozkládám.

Chyba! Je jich několik, jeden chce oheň, ona mi šahá na rameno. Další něco blábolí.
Žduchnutí... pád... kopanec od obličeje, další do břicha.... Vyražený dech.
Všechno šlo rychle.

Už zase sedím u okýnka č.5. Jen v kalhotách a triku, bez stříbrných prstenů a přívěsku ANKH, telefonu, mapy, kabátu, dokladů na jméno Jiří Karásek, visa karty,...
Čekám ještě asi 5 minut a najednou si uvědomuji, že mám stále vyražený dech. Já nedýchám? Já kurva vůbec nedýchám, tep, tep, nemám tep. Mramor nestudí. Skleněná plocha ukazuje zsinalou tvář a modřinu na krku. Jsme to já? Chodím, mluvím, "Mluvím?", mluvím, nedýchám, srdce mi netluče.
Hlasy v mé hlavě... nahrazují šum krve a pravidelné zvuky těla. Stále se opakující, monotónní šeptání, bublání, žvatlání.

"Jiří? Jiří?! Co je to s tebou? Proč jsi proboha tak bledej? Kde máš kabát? Vždyť venku je pět nad nulou. Slyšíš mě vůbec?!!"
"Ale jo, slyším," nápad. "To je právě ten problém, někdo mě dostal a okrad. Dostal jsem pár kopaček a nevím. Nevím kde bydlím, až tady jsem zjistil, že jsem v Praze, nemám nic, a co húř, nevím kdo jsem. Pamatuješ si kde bydlím?"

"Jasně, voe, šak jsme se spolu něco nakalili. Jedem! Vím dokonece, kde máš náhradní klíče."

Doma je loužička a ORK, můj bulteriér, se netváří zrovna šťastně.
Obleču se, skříň je plná hader, všechny téměř stejné, černá, bílá. Kravata? Uvázal jsem si ji automaticky. V zrcadle zase vidím sám sebe. Skoro. Chybí stříbro, na prstech i na krku. Hlasy v hlavě zesilují, jak se zrychluje tep mého mrtvého(?) srdce.
Jdeme se projít se psem a povídáme si o minulosti.
Už vím, že jsem byl studentem, ale ze studií si nepamatuji jedinou stránku textu.
On je knihovník na universitě, Matouš Havran. Známe se dlouho a jsme přátelé.
Okolo půlnoci odchází na studentskou pitku, chvíli jdu spolu s ním, a on mi ukazuje Prahu, na malé straně se vymluvím, že mi není dobře.
Franz Kafka, obraz drobné knihy o procházce. Popis jednoho zápasu? Pocit osamění i když Matouš stále mluví...
"Dostaneš se domů?"
"Ale jo, jen... chvilku si tady sednu a poroberu si to v hlavě, myslím, že jsem to tu měl rád, kdysi, třeba to pomůže."
"Ech nemyslím, kampa v noci není zrovna milé místo..."
"Jdi, prosím..."

Odchází. Začínám mít hlad. Hlad, kteý stáčí můj pohled na hrdlo mladé zmalované "studentky", která na lavičce obšťastňuje nějakého mladíka. Přiblížím se ve stínu.
Už vím co jsem, právě mi to došlo a hlasy v mé hlavě souhlasně vykřikly.
Zuby, jasně mám je, jak v nějakém béčku.
KOUSNUTÍ je sladké. Cítím vůni jejího pohlaví, pod jeho rukou, ale hrdlo, je krásnější, něžnější, sladší, než cokoli jiného na světě. Je to Ona, čerá hříva, smyslné tělo. Miluji se s její krví, jazykem, tváří, prsty, hladím a roztírám sladko-slané kapky ... vyruší mě jeho křik. Není to Ona, stále mu ještě sedí na klíně. On je tu třetí a zdá se že si to plně uvědomuje. Hledíme si do očí, já ústa od krve, on ruku na jejím pohlaví i ona je od krve....
Utíkám a nahlas se směju, směju se jako puberťák po první souloži, ale narozdíl od něj jsem plný sil.
Rozběhnu se a zastavím se až doma na Žižkově.

druhé intermezzo

Vzbouzím se v pět večer. Měl jsem divný sen, zdálo se mi, že jsem upírem a piji krev. Zdálo se mi o běhu ulicemi. O hlasech. O tom, že nedýdchám. Hloupost. Dýchám. Zasměju se, ale smích zní trošku histericky. Ve snu byla Ona. Jak jen se jemenuje?
Uvařím si kávu, než vychladne, skočím dolů do trafiky. Povykládám si s paní prodavačkou, zajímavé, že nevím, jaké cigarety kouřím. Ona to ví.
Jdu domů, káva už je studená. Já taky, zase nedýchám... hlasy v hlavě jako ve snu... zase jsem usnul?
Probouzím se leknutím, na retch cítím Její růž.

třetí sen

Hledám Ji. Jdu do Jejího bytu. Hlasy v hlavě nemluví, mlčí. Dveře sklepního bytu jsou zamčené a nepoškozené. Dům spí. Jak by ne, když je okolo třetí ráno. I ulice je vyprázdněná, jen z klubu odnaproti se ještě ozývá ponurá hudba.
"Smrt není konec... pamatuj smrt není konec..." zpívá chraplavý hlas.
"Jo, máš pravdu hajzle, to máš sakra pravdu", vytrhávám jednu desku, ze zatlučeného okna, podruhé.

Rozsvítím a začnu nasávat její vůni. Je jí tam jenom zbytek, hledám soustředím se. Svět se mení v barvy, a vůně. Chvilku jsem zmatený, chvilku slyším a vidím moc ostře, cítím výstupky na povrchu jednoho skleněného střepu, který hladím. Všímám si otisků jejich prstů na zrcadle, jejich? Najdu pudr, šminky, a nejdříve napudruji svou pleť, téměř až na světle hnědo. Potom zracadlo, tam kde si pamatuji její otisky. Zanesu je na patologii Tereze.
Aha, Tereza Černá z patologie.
Prohledám zbytek bytu. Její šaty, její parfém, obrázek, s melencholickým až kýčovitým obrázkem, zapadajícího slunce. Chápu tu nostalgii. Pár knížek o psychologii, spíše odborné, než populární. Žádné podtrhnuté řádky.
Žádné šperky. Peníze, asi pět tisícovek v drobných bankovkách. Nic nenapovídá, kým byla a kdo byl její nepřítel.
Doma.
Sestavým z jejich věcí totem, či spíše oltář. Její tvář, neznám, několik náčrtků fixem na zeď, ani jeden není ona. Škrtám, zkouším znovu, pak rtěnkou... ne, ne, ne... pláču oblečený do jejích šatů.

Jdu vyvenčit psa a zkouším své nové schopnosti, vnímám vůni jeho kožichu, hladím jeho pichlavou srst, až mi to způsobuje bolest. Sleduji, co dělají jeho barevné stíny, když jej provokuji klackem.

Jdu lovit, na Kampu? Do parku. Snadné místo. Je hodně brzo ráno, dlouho nikdo nejde. Nakonec malý chlapec. Malý chlapec v pět ráno? Není malý, spíš mladý, pod nosem náznak knírku. Voní sexem.

"Nemáš oheň?"
Lekne se, když vystoupím ze stínu.
"Dej si cigáro..., jaká byla?"
Úsměv se mu vrací do tváře i když je mu očividně zima. Bere si cigáro a chvilka, kdy se nesoustředí je právě ta, která stačí mě, abych se nakrmil. Bez elegance, rychle a brutálně.
"To je on, to je kurva, ten hajzl!!"
Instinktivně otáčím hlavu a koutkem oka, zahlédnu floutka, znám jej, to on byl pod samicí co jsem jí včera otevřel hrdlo. Ztráta panictví!!
Pouštím mladíčka, který dnes možná zažil taky svoje poprvé a s kočím do křový.
Nejsem nasycen. Co už.
Jejich barva, je barva zloby. On a velký holohlavý chlap s nožem. Nadávají, hledají mě. Krčím se v křový a hlasy v mé hlavě znovu žvatlají. Bojím se, abych nemluvil nahlas, zakousnu se do vlastní ruky a čekám.
Nakonec odcházejí, mladíka v bezvědomí berou ssebou.
Musím za Terezou.

Nevím odkud jí znám, ale vím, že pracuje na patologii. Dovnitř se dá dostat oknem ve skladě, odkud to vím?
Rozhovor je krátký, Tereza je jako vždy nepříjemná, já se bojím, protože najednou vím, že je to ta žena, která s neznámým zaútočila na mou paní. Nevím jestli ona ví...
... nejsem obratný řečník, když mám strach. Je klidná a uzavřená.

Ano ví, mluví o mém novém já, zná to. I ona nedýchá. Lékařka mi vysvětluje, pár věcí, které se mi můžou hodit. Ale stejně jako já neví proč. Stejně jako já neví, kde je ON a ONA. Pokračuje v pitvě. Odcházím.
Úsvit mě žene domů rychleji, než bych chtěl a prohlubuje tak můj hlad. Usínám vyčerpaný.


Poor little ghost boy, let me be your human toy.
12.2.2004 1:11:45